Můj příběh
Mám mnohaleté zkušenosti s dětmi, sama jsem maminkou dětí čtyř, a právě ony, jejich očekávání a zrození, mě přivedly na cestu duly.
V průběhu let jsem dospěla k názoru, že porod se může prožít, nikoliv jen přežít. Je to přirozená a normální zkušenost.
Žádný učený z nebe nespadl
Když jsem čekala svou první dceru, moc jsem nevěděla, co to obnáší. Co mě vše bude čekat, jak v těhotenství, tak v následujících týdnech, měsících a letech. V mém okolí nebyl nikdo, kdo by zrovna miminko čekal, nějaká zkušená maminka, která by mi mohla poradit a odpovědět na tisíce otázek, takže jsem se v tom tak trochu "plácala".
První těhotenství bylo, jak já říkám, zkušební První těhotenství, první porod, první šestinedělí, a celkově první dítě je takové "zkušební".
Kdybych tenkrát měla někoho, na koho bych se mohla obrátit, kdo by mi pomohl utřídit si myšlenky, kdo by mi řekl, s čím si mám lámat hlavu, a co naopak mohu "vypustit", zkrátka kdybych tenkrát věděla to, co vím dnes, i to první těhotenství bych si dokázala více užít, a hlouběji ho prožít.
Když jsem v roce 2003 zjistila, že jsem těhotná, bylo to pro mě dost překvapující. Bylo mi 19 let, a i když mi gynekolog řekl, že není, co řešit, byla jsem "mírně" zaskočena. Ale někde uvnitř jsem věřila, že to zvládnu.
Bohužel hned v začátku těhotenství nastaly komplikace, a já na několik týdnu skončila v nemocnici. Humor mi došel. Bála jsem se, že se něco stane, že se miminko neudrží, tak rychle jsem si na něj zvykla, nechtěla jsem o ně přijít.
Když jsem překonala 6. týden, přišla radostná zpráva, miminko bylo v pořádku, a mohly jsme společně opustit brány nemocnice. Strach, že o miminko přijdu, už ale ve mně zůstal. Zbytek těhotenství byl nakonec bez komplikací.
Porod byl dlouhý, ale stálo to za to Na svět přišla má první krásná, zdravá, tříkilová holčička.
Druhé těhotenství na sebe nenechalo moc dlouho čekat, a se stejnými komplikacemi jsem po pár týdnech těhotenství opět skončila v nemocnici. Tentokrát už jsem ale věděla, co mě čeká, jak se mám zachovat, co musím a nemusím řešit. Přesto se mi dostalo další, nevyžádané, zkušenosti. Druhá dcera se narodila poněkud dříve, po předčasném odloučení placenty, císařským řezem, ale až na nižší porodní váhu, zcela zdravá.
Při zjištění třetího těhotenství se stalo něco
zvláštního. Byla jsem velice klidná, a u
pozitivního testu se smála. Cítila jsem hřejivý pocit, který mi říkal, že takto
je to v pořádku. Další miminko prostě mělo přijít.
Samozřejmě, abych nevyšla ze cviku a nasbírala další zkušenosti, ani toto
těhotenství neprobíhalo úplně v klidu. Možná bych i řekla, že bylo
nejvíce stresující.
Při testech na Downův syndrom vyšel falešně pozitivní výsledek s pravděpodobností 1:9. Po odběru choriových klků přišlo nejdelších 48 hodin při čekání na výsledek. Výsledek negativní. Pokračovali jsme neadekvátní velikostí, krátkou stehenní kostí, nízkou váhou, až se nám nakonec po "nařízeném" císařském řezu narodil syn. Sice malý 46 cm a 2700g, ale zdravý.
A jako poslední se nám přihlásila dcera Elizabeth Rose. Snaha o přirozený porod sice nevyšla, a tímto patří velký dík paní doktorce, která měla od počátku těhotenství maximální snahu přirozený porod dokončit, ale i tak to byl porod krásný, a řekla bych, že TENTOKRÁT jsem si ho vychutnala nejvíce.
Výchova čtyř rozdílných povah v různém stádiu rozvoje je náročná, ale kouzelná. Děti vlastně vychovávají mě. Učí mě být lepším člověkem!