Kojení, povinnost či volba?

Téma kojení je velice rozšířené, lze na něj nalézt mnoho článků, rad a tipů, jak na to, jak na správnou techniku, co dělat, když jsou problémy s kojením, co dělat, když miminko kojíte mnohokrát za noc atd. Ale téma, na které mě přivedla má kamarádka, o tom se moc nemluví.

Nejsem odpůrce kojení!

Na začátek bych ráda řekla, že rozhodně nejsem odpůrcem kojení, ba naopak. Když pominu fakta, že je to pro miminko ta nejpřirozenější strava od narození, že to posiluje jeho imunitu a další a další plusy, tak je to také velmi pohodlné. Nemusíte řešit, vyvařování lahviček a saviček, převařování kojenecké vody, shánění kvalitního, a pro miminko dobře stravitelného, náhradního umělého mléka. Prostě si najdete „své“ místo, a dle potřeby miminko prostě nakojíte.

V dnešní době je kojení velký hit. Hodně se propaguje. I v reklamách na umělou výživu máte několikrát zdůrazněno, že se má používat pouze v případě, kdy kojení není možné.

Z vlastní zkušenosti ale vím, že to tak automatické není

Vždy jsem byla rozhodnuta kojit, a udělat maximum pro to, aby to šlo. A „pořádně“ to šlo, až se čtvrtým dítětem. Malé je sedm měsíců, a já se stále řadím mezi kojící matky. Za mě veliký úspěch, a jsem za to ráda.

První dceru jsem kojila krátce, jen několik týdnů. Z porodnice jsem odcházela s rozkousanýma bradavkama, špatně vysvětlenou technikou kojení, následně to všechno zatvrdlo a nastalo rozmasírování zatvrdlin a další. Prostě samé „příjemné“ věci, které vedly k jedinému, mléko došlo, s kojením byl konec.

To byla jedna stránka věci. Snad horší pro mě byl fakt, že na mě okolí začalo koukat z krs prsty. Já sama jsem z toho nebyla nikterak veselá, celé těhotenství slýcháte, jak je kojení důležité, že nad to není, že se bez toho dítě neobejde, a já jsem se najednou dostala na dno, protože mléko prostě nebylo.

Miminko to překvapivě zvládlo

Miminko to zvládlo, opravdu umělo vstřebat i umělé mléko, a mě tato zkušenost zocelila. Když se pak celá situace opakovala ještě dvakrát, ovšem tentokrát mateřské mléko „odešlo“ až po třech měsících, což opět považuji za úspěch, už jsem si z toho moc nedělala. Stále jsem slýchala, jaká je to škoda, rodina mě litovala (opravdu nevím proč, mé děti byly šťastné a zdravé), ale já už jsem přestala mít chuť cokoliv objasňovat a vysvětlovat. Pro mě to bylo tak, jak to bylo.

Opravdu je to tak špatné?

A teď si vezměme úplně jinou situaci. Matka se rozhodne nekojit! Tááák. A má k tomu své osobní důvody. Ať už jsou pro ostatní jakkoliv nepochopitelné, jsou to tak zásadní důvody, že prostě nemůže, nechce. Jak se k tomu společnost staví? Najde pochopení? Je opravdu dobrá matka hodnocena podle toho, zda kojí, případně, jak dlouho? Má-li žena právo rozhodnout o interrupci, může si „dovolit“ svobodně se rozhodnout a nekojit?

Mateřské mléko je pro miminko to nejpřirozenější, ale láska k dítěti je nejdůležitější!